Smích a slzy, radost a...

...poslední dny byly neskutečně jiné a prostě se pořád něco dělo.
potřebuju se vypsat... na blog, už sice nikdo moc nechodí, ale potřebuju se vypsat sama pro sebe.
Nepsala jsem už sakra dlouho a za tu dobu se stalo tak 100x víc věcí než obvykle. Takže by bylo šílený a nereálný to sem psát...
Všechny zkoušky jsem dala na pohodu, na první pokus a většinu na jedničky. Mezitím se událo strašně moc akcí s mýma kamarádkama ze třídy a z pokoje. No hlavně ze třídy neboli s Girl gangem. Jsou to prostě nejlepší kámošky a je hrozně těžký se loučit, i když se neloučíme...ale prostě když se s někým vidíte každý den ve škole a pak několikrát týdně i po škole a občas spolu strávíte víkend, jezdíte na chaty a prostě jste spolu a najednou přijde den, kdy budete každá úplně jinde....
Je to nepopsatelně těžký a i když poslední dny byly skvělý, užily jsme si je, nasmály se a prostě dělaly to co obvykle, tak ve skrytu duše jsem věděly, že je to tak nějak naposledy... Jako ne úplně naposledy..spíš,že to končí a už to nebude takový...
Prožíváme nejšťastnější období plné smíchu a radosti, ale zároveň i to nejsmutnější...
Rozlučák byl taky super a máme (měli jsme) fakt dobrou třídu.

Odstěhovat se z mého pokoje bylo prostě divný... byl to tak divný pocit, že jsem ani nebrečela... byla jsem otupěla a všechen smutek byl někde hluboko ve mě..tak moc, že se ani nedokázal dostat ven, zaplavil mě ze vnitř, ale navenek ne, nedostal se prostě přes kůži..někdy je lepší dát něco do podvědomí... stěhování mě vůbec nerozhodilo, prostě jsem odešla..zavřela dveře a šla pryč...taky se mi už několik nocí zdály fakt ujetý sny o pokoji... moje duše se tam asi nějak vrací...no jo, to je to podvědomí...

Teď asi pár slov o svaťáku..byl náročný a jsem šťastná, že jsem šla v pondělí ( hned první den), protože další den bych nedala, v neděli jsem byla úplně vyřízená a fakt jsem odpočítávala hodiny, když už budu na absolutorium, ať už to mám za sebou a ať mám klid, Týden před svaťákem jsme dostali posudky absolventských prací. K mému překvapení mi vedoucí i oponent navrhli jedničku.

No absolutorium bylo... já fakt nevím jak popsat jaké bylo. každopádně mám ze všech předmětů jedničky což je fakt šílený a nechápu...hlavně ájinu, protože tu jsem podle mě na jedničku neměla, ale tak co si stěžuju, můžu skákat radostí ( a taky, že radost byla, no ani ne radost spíš úleva). Po udělání zkoušky, místo abych se radovala a šla slavit ( no ono stejně nebylo s kým :D) se mi udělalo špatně... prostě ta psychika došla, za celý ten týden učení a normálně jsem padla do postele a neměla na nic sílu...

Ještě pár dní před absolutoriem jsem se trápila, kde nakonec budu pracovat...a teď se s nabídkama roztrhl pytel a já místo abych byla ráda, tak brečím....
Zní to šíleně, ale znáte to, když byste měli být šťastní jenže prostě to nejde, kvůli nějaké okolnosti....
Zkusím Vám to vysvětlit. Nejdříve mi přišla jedna nabídka, ne moc výhodná, poloviční úvazek dojíždění s přestupem ( samozřejmě za těch málo peněz bych ještě i dost projela), no jenže nic jiného jsme neměla a tak jsem na to kývla. Paní mi psala, že se určitě domluvíme a sjednali jsme si schůzku, která je mimochodem zítra. O pár dní později mi psala paní ze soukromé školky, kde jsem měla dělat ( o té jsem tu už psala) myslela jsem, že mě nevezme, protože je málo dětí, ale spletla jsem se...asi by mě vzala jenže přes úřad práce a to by bylo na rok a pak by se nevědělo co dál. No měla jsem radost a psala jsem jí, že by to bylo super, jenže pak přišla další nabídka a v té chvíli jsme si myslela, že i nejlepší. Jedná se o práci asistentky a výpomoc ve družině v místě, kde bydlím asi 5 minut od baráku ve škole, kam jsem i já chodila. Byla jsem nadšená sice půlúvazek plus ta družina, ale zase ve "svém" a prostě super. Dnes jsem šla na pohovor, který byl super a vlastně jsme se domluvily, že určitě nastoupím, dostala jsem takový dotazník pro budoucí zaměstnance, papír k prohlídce u lékaře, a další pokyny s tím, že se mnou počítají. Já hned jela zařizovat výpis z trestného rejstříku, účet u banky, který jsem neměla, zašla jsem na pracák a byla spokojená. Dokud mi nezazvonil telefon...
další nabídka... jenže jaká... učitelka v mateřské školce -ano povolání, které je můj sen a hned ve vedlejším městě...plný úvazek a prostě vysněná práce ... a co teď ? Řeknu vám, že v té chvíli jsem se málem zhroutila... nejdřív ze mě vypadlo, že jsem zrovna byla na pohovoru a kývla na to, na což mi paní řekla, že se jí líbí můj životopis a že se nedá nic dělat, na to jsem se jí zeptala kdy by byl ten pohovor a že se jí ještě ozvu... No ozvala jsem se za pár minut, že tedy dorazím.
I když je to situace k radosti (vemte si ty klady...má o mě zájem spousta zařízení, můžu si vybírat,...) tak já to tak vůbec neberu a brečím...je mi zle a prostě to nedávám... Nevím co pořádně dělat... pohovor je v úterý a nevím kdy mi řeknou výsledek... mezitím se mnou počítají tady u nás... a já prostě nevím. Řekla jsem si, že na ten pohovor půjdu a udělám pro něj maximum a když mě z těch 12 uchazečů vyberou, tak to tak mělo být a je to práce pro mě...jen je mi zle z toho, že pak budu muset odvolat to domluvené...Prostě smích, slzy, radost a při tom smutek....

V minulém deníčku jsem napsala tuto větu : " Maturita není vstup do dospělosti... tohle je teprve konec, všechno bude jinak...Nevím jak to zvládnu, protože mám pocit, že nezvládnu..."

Tak prosím pěkně píšu, že to opravdu nezvládám a že to není vstup do dospělosti a přímo skok po hlavě...  pondělí jsem dokončila školu a už to začalo ..v úterý jsem tedy "jen" likvidovala všechno učení do krabice a dělala si trochu systém ve věcech v pokoji, dnes pohovor a milion zařizování, zítra pohovor na který jedu i když vím, že to nevezmu a jedu tam jen proto, že je mi blbý to den předem rušit po telefonu ... pak psaní paní do té soukromé školky, že mám jiné nabídky a ta konverzace a odpověď od ní mě dojala, že jsem fakt bulela, protože ta paní je neskutečně hodná a napsala mi tak krásnou zprávu, že jsem jí nedokázala ani přečíst aniž bych se u toho nerozbrečela...je hrozně hodná a podporovala mě i před zkouškama a prostě mi přeje jen to nejlepší a je vidět, že mě má ráda a napsala mi, že to chápe, že mi hrozně drží palce a že jí sice mrzí, že nebudu jejich, ale že za mnou budou děti chodit rády ať už v její nebo v jiné školce, že jsem fajn holka a že se jí potvrzuje to, že se ve mě nespletla a že jsem upřímná. Celou konverzaci  ukončila srdíčkem, jsme domluvené že v červnu za nima přijdu na odpoledne s rodiči a prarodičmi, tajkže se neloučíme... Je toho na mě nějak moc... kde jsou ty časy, kdy jsem řešila seminárku nebo výstup do školy...bože mám dva dny po ukončení školy a nezvládám, řešit tyhle šílený "dospělácký" věci, prostě ne...jsem sice dospělá, ale tohle všechno je nějak moc rychle a nějak moc najednou... a to je to teprve začátek...

V sobotu mám slavností vyřazení,naposledy jako třída spolu ( vlastně jen ti co to udělali), místo těšení na tu událost, jsem fakt psychicky vyřízená...Stresuju se i takovou pitomosti, že tam budu číst nějaký slib...prostě maličkosti, které mě fakt vyždímávají...Stejně to nebude radostná událost...možná pro naše rodiny, které budou pyšné až budeme v talárech a čepičkách dostávat diplomy, ale my to tam obrečíme... nikdo nepochopí loučení, protože hned další víkend společně jedeme na votvírák (festival), ale tohle je loučení, které chápeme my a prostě už nebude spolu....nebudem spolu pořád a bude to celý úplně jiný...
Už ani nevím jak to ukončit...vypsala jsem se aspoň trochu...

Kdo by řekl, že radost a smutek a úspěch a stres mají k sobě tak šíleně blízko ?